Edvard Outrata: Úkol statistiky se nemění
V roce 1993 se Edvard Outrata vracel z Kanady do České republiky. Chtěl pomoci transformaci, která tu v té době probíhala, svými kanadskými zkušenostmi. Zejména ho zajímala organizace státní služby, resp. statistické služby. A jak to dopadlo?
V roce 1993 jste nastoupil do funkce předsedy Českého statistického úřadu. Tehdy se řešila transformace státní služby. Kdo vás v té době navrhl na post předsedy a co si od toho sliboval?
Tenkrát vláda jako celek potřebu transformace státní služby nechápala. Předseda vlády, jehož role je v takové transformaci klíčová, si ji nepřál. Naopak, situace ve statistické službě byla po zrušení federace, a tedy federální statistické služby dosti napjatá. Navíc došlo k veřejnému sporu mezi předsedou vlády a předsedou statistického úřadu o charakter transformace, který skončil principiální rezignací mého předchůdce v Úřadě v dubnu 1993. V zájmu země i statistické služby bylo nutno tuto situaci ukončit. K tomu jsem měl nutné předpoklady: sporu jsem se neúčastnil a měl jsem potřebné zkušenosti včetně zkušenosti s vnitřním chodem jednoho z nejlepších statistických úřadů na světě. Z rozhovoru s předsedou vlády jsem vyrozuměl, že hledá pro tuto funkci makroekonoma. Tím jsem nebyl, ale asi jsem ho přesvědčil, že stojí za to to se mnou zkusit.
Předpokládám, že o mně informovali předsedu vlády představitelé bývalého Federálního statistického úřadu, s nimiž jsem se vídal na mezinárodních setkáních a také při svých návštěvách v Praze od roku 1989. Jmenoval mě podle tehdy platného statistického zákona předseda Poslanecké sněmovny na doporučení předsedy vlády. Zda byly nějaké další konzultace, případně oč v nich šlo, nevím. Myslím, že si všichni slibovali, že pod mým vedením pomine napětí mezi statistiky, že přestanou veřejné útoky všeho druhu a že budeme pokračovat v již úspěšně zahájené transformaci. Domnívám se, že jsem tato očekávání splnil.
Jak jste se vůbec dostal do Kanady, resp. do kanadského statistického úřadu?
Po sovětské invazi jsem odešel z republiky a ve Vídni požádal o imigraci do Kanady. V Kanadě byl v té době velký nedostatek programátorů a systémových analytiků, takže mě vzali okamžitě. Do kanadského federálního statistického úřadu mě doporučila manželka, která tam jako systémová analytička nastoupila dříve než já. (Zoufale totiž sháněli programátory.) Tam jsem se vypracoval na generálního ředitele informatiky, jímž jsem byl jmenován v roce 1984.
Čím si vás statistika získala?
Statistiku jsem měl rád od studií na Vysoké škole ekonomické. Později, v rámci kanadské státní služby, jsem také ocenil celkové prostředí mezi statistiky, kde je většinou méně vnitřních soubojů než na jiných úřadech, a obdivoval profesionální přístup celé mezinárodní komunity.
Co se od té doby, kdy jste se začal zabývat statistikou, v této oblasti změnilo?
Hlavní úkol státní statistiky, totiž vytvářet relevantní obraz společnosti ve stavu i dynamice, se stále komplikuje růstem požadavků na informace. Zároveň dochází k rychlému rozvoji statistických metod a technických nástrojů k jejich vyplňování. V podstatě se ovšem úkol nemění.
Koncem prosince jste se v Hospodářských novinách snažil vysvětlit, proč potřebujeme profesionální státní službu, a zároveň jste si položil otázku, zda se jí dožijeme. Jakou zde vidíte souvislost se statistikou?
Naše transformace zcela zanedbala transformaci státní služby, což považuji za její snad největší pochybení. Nejhorší na tom je skutečnost, že dnes již celá generace vyrostla v systému, v němž převládá předpotopní přesvědčení, že politika a státní služba se od sebe nijak vážně neliší a že nejlépe se vládne, když každý ministr si do státní služby dosadí své věrné. Dnes dochází k opětovnému pokusu o přiostření politizace státní služby a cítím se povinen na tuto situaci reagovat. Se statistikou to souvisí tak, že státní statistická služba je součástí státní služby, a proto hrozí, že tím bude kompromitován vysoký profesionální standard a objektivita naší statistiky. Jinak se nám všem podařilo i v rámci neutěšeného stavu naší státní služby jako celku kvalitu statistické služby udržet, protože jsme dokázali přesvědčit občany, včetně politiků, že objektivní statistika je nejen nutná, ale i možná, a toto přesvědčení přetrvává.
Co je největším nebezpečím pro statistiky?
Pomineme-li nějakou katastrofu jako např. nástup autoritativního režimu, za největší problém pro statistickou službu považuji dlouhodobé udržení relevance statistik. Komplikovanost rozhodovacích procesů ve veřejné sféře vede ke stále rostoucí preferenci režimů, kde rozhodnutí neprobíhají jednotlivě, nýbrž jsou přenechána automatismům, jakými jsou indexování nebo různé limity a brzdy. V takovém režimu, změní-li se nějaká statistika (míra inflace, výše dluhu či deficitu), dojde automaticky k nějakému efektu (zvýšení platu, redukce rozpočtu) bez nutnosti o tom jednotlivě rozhodnout. Pak začne platit tzv. Goodhartův zákon, podle něhož statistika, která se stane kontrolním indikátorem, přestává být spolehlivou. To proto, že společenské síly, které mají zájem na výsledku rozhodnutí, si nakonec najdou způsob, jak požadavek kontrolního indikátoru splnit, aniž by to reflektovalo skutečnost. S tímto efektem se dá bojovat, a statistika tak činí, ale je to boj těžký a nemusí být úspěšný.
Zatímco si svět připomíná 10. výročí globální finanční krize, ekonomové varují před další zkázou. Profesor Milan Zelený řekl, že od krize v roce 2008 začal stát ekonomiku víceméně řídit, takže recese vlastně nikdy neskončila. Jak to vnímáte z pohledu statistiky?
Názory ekonomů se v těchto věcech liší. Poslední velkou krizi se podařilo překonat zatím bez nástupu totalitních systémů, jako tomu bylo v krizi předchozí. Na druhé straně došlo, podobně jako před osmdesáti lety, k velkému zklamání občanů elitami. Jak to vše dopadne, je obtížné předvídat, protože není precedent. Sám jsem optimista: v této krizi jsme neopakovali nejhorší chyby předcházející krize (jako omezení přísunu peněz).
Krize je náhodný jev, podle ekonomů jej proto nelze predikovat. Jak to vidíte vy?
Pravda. Ale nastojte: všichni ti ekonomové ji nicméně predikují. Není-liž pravda?
Ekonomové očekávají útlum automobilového průmyslu. Jaký dopad by to mělo na naši ekonomiku?
Samotná skutečnost, že o tom již mluvíme, mě vede k přesvědčení, že řešení najdeme. Je pravda, že hrozí vážné dopady, pokud zůstaneme jen u spalovacích motorů.
Českému trhu práce chybějí pracovní síly. Mohou to důchodci vyřešit?
Důchodci, pokud mohou a chtějí, již pracují, takže tam velkou rezervu nevidím. Dlouhodobým řešením je ovšem automatizace a robotizace, k nimž již dochází. Neměli bychom být hysteričtí kolem migrace: jako kanadský imigrant vím, že se to dá zvládat dobře a cílová země z toho profituje. Je ovšem nutno věc řádně organizovat a řídit a Kanada to dělá lépe než většina zemí.
Když jste se na začátku 90. let vrátil z Kanady do Čech, už jste byl také seniorem. Jak se liší stáří v Kanadě od stáří v ČR?
Penzisté v Kanadě většinou nežijí se svými potomky v jednom bytě a nehlídají jim děti, to se tam řeší jinak. Společnost je ovšem o mnoho bohatší a zdravější. Odpovědný člověk si tam na stáří našetří v průběhu produktivního věku a finanční instituce tam za podpory státu celkem bezpečně zachovávají hodnotu úspor. Seniorské domovy fungují bezvadně, a co jsem z nich viděl, mi imponovalo. To platí o drahých institucích pro bohatší, ale i provinciemi zřizované instituce pro chudší byly dobře vybaveny.
Co byste dělal, kdybyste tenkrát nezačal pracovat pro ČSÚ?
Snažil bych se pracovat pro transformaci státní služby, pokud by to šlo, nebo pracovat jinde tam, kde moje kanadské zkušenosti mohly mít význam. Příjmově jsem byl nezávislý, federální kanadská státní penze (druhý pilíř), do níž jsem před odjezdem předčasně odešel, by mi na živobytí stačila.
Jak jste na tom s informačními technologiemi?
Zaostal jsem. Do Kanady jsem přijel s vědomostmi z Výzkumného ústavu matematických strojů, kde jsem před odchodem pracoval, a cítil jsem se mezi kolegy jako spíše znalejší. Jak jsem nabíral administrativní funkce v hierarchii, přestával jsem udržovat krok s vývojem, takže když jsem se vrátil do Čech, už bych se jako programátor nenabízel. Dnes je to se mnou v tomto smyslu ještě horší.
Na jaké úrovni byly počítače v době, kdy jste začal se statistikou?
Sálové počítače byly daleko pomalejší. Moje první úkoly se týkaly vytvoření generalizovaných programů, které by statistiky vedly k tomu, aby všechny jejich zásahy do procesů byly dokumentovány a byly opakovatelné. Pak přišly mikropočítače a propojení s telefonikou, kde jsem se již odborně ztrácel.
Jaký je váš postoj k využívání administrativních zdrojů dat a scanner datům?
Administrativní data se začala používat, ještě když jsem byl v Kanadě. Statistika musí umět využít všech dat, která jsou přístupná. Věc ovšem není jednoduchá, protože přístup statistika a administrátora k datům je rozdílný a administrátor někdy považuje statistické požadavky za přítěž. Podobně to bude s velkými daty.
Ing. Edvard Outrata
V roce 1959 promoval na VŠE v Praze. Po povinné dvouleté vojenské službě nastoupil do Výzkumného ústavu matematických strojů jako programátor a analytik. V roce 1968 emigroval do Kanady. V letech 1969–1993 byl zaměstnancem Kanadského federálního statistického úřadu, kde se vypracoval až na funkci ředitele. Pozici předsedy ČSÚ vykonával v období 1993–1999. V letech 2004–2006 byl místopředsedou Senátu PČR. Je členem České statistické rady a řady mezinárodních statistických organizací.
