Před sto lety proběhlo sčítání prostitutek

Celkem čtyři sta veřejných domů zaměstnávajících více než tisíc prostitutek a další čtyři stovky „prodejných žen“ registrovaných obecními a policejními úřady. Taková je oficiální bilance sčítání veřejných domů a prostitutek v bývalém Československu. Výsledky šetření z konce roku 1919 zveřejnil v roce 1920 Státní úřad statistický.

Státní úřad statistický (SÚS) vznikl v lednu 1919. V nelehké poválečné době se tehdejším zaměstnancům úřadu podařilo shromáždit data o válečných škodách pro československou mírovou delegaci ve francouzském Versailles a zároveň zahájit statistiku zahraničního obchodu.

Méně známou skutečností je, že mezi první statistická šetření SÚS patřilo právě sčítání všech veřejných domů a prostitutek v ČSR. Údaje nezjišťovali statistici osobně. V lednu 1920 rozeslal SÚS dotazník se žádostí o informace o místní prostituci obecním a policejním úřadům. Zjišťoval počet veřejných domů a jejich osazenstva i počet prostitutek pracujících mimo veřejné domy. U všech se zaznamenával věk, stav, náboženství a původní povolání (pokud nějaké měly). Nechyběly otázky na manželský či nemanželský původ ani dotaz na dobu provozování živnosti. Údaje vyjadřovaly stav k datu 31. prosince 1919.

Výsledky studie Dr. Bohumíra Hanoska publikoval SÚS v roce 1920 v časopise Československý statistický věstník pod názvem „Prostituce a její hygiena“. Získané informace však nebyly dostatečně uspokojivé, protože část oslovených úřadů (zvláště v Čechách) prý „… nevěnovala zodpovězení jednotlivých otázek žádoucí péči“. Přes uvedené výhrady jde o zajímavý pohled na tento specifický druh podnikání v ČSR počátkem minulého století.

Prostituce ve veřejných domech

Na území Československa bylo k 31. prosinci 1919 v provozu celkem 400 veřejných domů. Z toho v Praze jich bylo 18, ve zbytku Čech 291. V Brně jich fungovalo rovněž 18, v Moravské Ostravě devět, v ostatních částech Moravy 19 a ve Slezsku 10.

Ve všech veřejných domech napočítaly úřady celkem 1224 zaměstnaných prostitutek. V Praze se vlastním tělem živilo 123 žen, ve zbytku Čech 573, v Brně 74, v Moravské Ostravě 76, v ostatních částech Moravy 78 a ve Slezsku 68 osob. Průměrný počet prostitutek v jednom veřejném domě byl v Praze sedm, ve zbytku Čech dvě, v Brně čtyři, v Moravské Ostravě osm, ve zbytku Moravy čtyři a ve Slezsku sedm.

Podíváme‑li se na věkové zastoupení, pak nejvíce (47 %) prostitutek ve veřejných domech bylo ve věku 21 až 25 let, přičemž převážně zde pracovaly ženy a dívky od 22 do 24 let. Dráhu prostitutky zvolily nejčastěji mezi osmnáctým a devatenáctým rokem.

V Čechách a na Moravě bylo 95 % prostitutek ve veřejných domech svobodných, konkrétně v Praze bylo neprovdaných všech 123 sečtených dívek a žen.

Dotazník se zaměřil také na získání informací o původním zaměstnání před začátkem provozování „nejstaršího řemesla“. Podle výsledků pocházela největší část prostitutek z řad služek, a to zvláště ve větších městech. Na druhém místě byly dělnice z průmyslových podniků. Další skupinu adeptek tvořil pomocný personál v pohostinství, k němuž patřily zejména číšnice a pokojské.

Prostitutky mimo veřejné domy

V celém Československu bylo k 31. 12. 1919 pod policejně nařízeným zdravotním dohledem 393 samostatně pracujících prostitutek. V Praze bylo v policejní evidenci 271 žen, zato v Brně, v Moravské Ostravě a ve Slezsku nebyla ani jedna. Záznamy uvádějí 16 žen v ostatních regionech Čech a 29 v regionech Moravy. Na rozdíl od nevěstek ve veřejných domech, které byly převážně mladšího věku, byly samostatně pracující prostitutky o něco starší. Nadpoloviční většinu (51,1 %) tvořila skupina žen od 26 do 35 let, více jich také bylo provdaných. Úřady to vysvětlovaly tím, že se jednalo o sňatky v době války uzavřené s vojáky za účelem vyplácení sociální podpory. Původem se jednalo opět především o bývalé služky, tovární dělnice a pomocný personál v pohostinství.

Proč se statistici zajímali o stav prostituce na tehdejším území republiky? Stát chtěl mít přehled o skutečném počtu těchto žen a o zařízeních, v nichž pracovaly. Krátce po skončení první světové války nastala bouřlivá diskuse o zákazu veřejných domů, která vyvrcholila 11. července 1922 schválením zákona č. 241, o potírání pohlavních nemocí. Výsledkem bylo zrušení existujícího systému regulovaných veřejných domů, policejního dohledu i povinnosti zdravotních knížek. Nový zákon zakázal jak veřejné domy, tak kuplířství. Prostituce měla být trestána pouze tehdy, pokud osoba (muž či žena) budila veřejné pohoršení. V návaznosti na praxi, která se vyvinula v posledním období habsburské monarchie, kriminalizoval tento zákon ohrožování zdraví veřejnosti rozšiřováním pohlavních chorob.